V parcích se u nás ruj vlasatá (Cotinus coggygria) pěstuje od roku 1865. Nejbližší přirozená lokalita s jejím výskytem je na Slovensku v přírodní rezervaci Smradľavý vrch u obce Timoradza v Trenčínském kraji. Areál rozšíření druhu se táhne od Středozemí a jihu střední Evropy přes Kavkaz a západní Himálaj až po Čínu. Ve střední Evropě roste ruj na výslunných kamenitých svazích v pásmu nížin a pahorkatin. V dalších částech areálu je nejčastěji zastoupena v horských lesích a křovinách, v pásmu od 700 do 2 400 m n. m.
Proč se ruji vlasaté říká hořící keř nebo kouřicí strom?
Názvů, které si pro tento zvláštní strom či keř jednotlivé národy zvolily, je docela dost. Hořící keř (buring bush) získal pro své červenooranžové podzimní zbarvení listů. V lesním podrostu, zvlášť při patřičném slunečním nasvícení, navozují naprosto dokonalou iluzi hořícího lesa. Pak je tu maďarská, benátská, tyrolská, turecká či indiánská škumpa.
Za naprosto nejvíce názvů ruj vděčí svým zvláštním plodenstvím. Jsou to jakési načechrané chuchvalce, v některých případech zajímavě zbarvené. Proto purpurové třásně (purple fringe). Někomu plodenství připomínají oblaka dýmu – odtud kouřící strom (smoke tree). Zdaleka nejčastěji jsou plodenství připodobňována k paruce. Parukový strom - wig tree (anglicky), Parykbusk (dánsky), Perückenstrauch (německy), Pruikenboom (nizozemsky), Perukowiec podolski (polsky). České jméno ruj se poprvé objevuje u Presla v roce 1846 a má jihoslovanské kořeny (ruj, rujevina, rujka).
Kouřící strom, který nekouří
Názvy, které vycházejí ze vzhledu rostlin, mohou být úsměvné, pokud se poohlédneme po skutečných vlastnostech jejich nositelů. Jak jsme zmínili výše, o název kouřící strom se postarala plodenství, připomínající oblaka kouře. S trochou nadsázky je možné napsat, že kouřící strom nekouří. Dřevo ruje, dokonce i syrové, totiž hoří téměř bez kouře. To prý velmi dobře věděli krymští partyzáni a za druhé světové války právě pro tuto vlastnost snadno dostupné dřevo ruje hojně používali.
Ruje někdy ve výsadbě plní funkci větrolamů, v přírodě velmi dobře fungují také proti erozi půdy. Dřevo těchto stromů je měkké, lehké, lesklé, odolné (nehnije), ohebné a má výrazně žlutou barvu. Tyto vlastnosti předurčily ruj pro využití v truhlářství a řezbářství. Z jejího dřeva se vyrábějí šperky, dekorace, dýhy pro intarzie, větvičky se užívají v košíkářství. Ruj obsahuje v kůře i dřevě žluté barvivo, kterým se barvila vlna, hedvábí i kůže.
Dotýkání jen na vlastní nebezpečí
Ruj vlasatá patří k rostlinám, na které bychom si měli dát zvýšený pozor. Vysoký obsah tříslovin, urushiolu a dalších látek může způsobit nepříjemné podráždění pokožky – kontaktní dermatitidu. U zvlášť citlivých osob se mohou objevit puchýře. Alergie na tuto rostlinu byly pozorovány nejen u lidí, ale také u zvířat. Proto je výsadbu ruje vlasaté důležité zvážit všude tam, kde se na zahradách pohybují děti nebo domácí mazlíčci.