V okrasné části zahrady bude fazol šarlatový dělat spoustu parády, ať už mu přichystáme pro pnutí vlastní konstrukci a nebo ho necháme pnout u míst, která chceme před pohledy návštěvníků skrýt. Velmi užitečný dovede být fazol šarlatový i v zeleninové zahradě. Tam při vhodném umístění vytvoří stín těm rostlinám, které to v horkých letních dnech potřebují, třeba salátům.
Odkud fazol šarlatový pochází?
Ve své domovině – středním Mexiku – roste fazol šarlatový (Phaseolus coccineus) v mokrých horských lesích. Proto mu ani při pěstování v zahradách nevadí vlhčí podmínky. Před více než 2000 lety si plody této rostliny lidé oblíbili natolik, že ji začali cíleně pěstovat a tedy domestikovat. Indiáni jedli nejen lusky a zralá semena, ale také škrobnaté ztloustlé kořeny. Do zbytku světa se fazole rozšířily až po roce 1492, kdy Kolumbus na důkaz objevení nové země přivezl řadu do té doby Evropanům neznámých plodin.Cesta fazolí na evropské stoly však nebyla úplně snadná. Když Španělé dovezli semena fazolí do Evropy, stala se z této rostliny jen zahradní okrasa. Pěstování fazolu po Středomoří začalo ve španělských a portugalských zahradách, pak se rozšířilo ve francouzských zahradách a postupně do celé jižní Evropy. Pak už netrvalo dlouho a velká chutná semena se stala součástí evropské kuchyně. Jedním z dokladů toho, že v 17. století už byly fazole ve Francii běžnou luštěninou, je záznam o pořádání "fazolových slavností".
Fazol šarlatový je vlastně vytrvalá liána (v našich podmínkách však pouze jednoletá). Patří mezi levotočivé rostliny (pokud ji budete pozorovat shora, otáčí se její stonek vždy proti směru hodinových ručeček, na rozdíl např. od chmele, který se ovíjí pravotočivě). Nutnosti opory pro růst této liány si všimli už mexičtí Aztékové. Pro ušetření místa je často vysévali ke kukuřici, která fazolu poskytuje dostatečně pevnou a zároveň vysokou oporu k růstu. Tento způsob pěstování si oblíbili také na jihovýchodě Štýrska. Tam si fazol šarlatový, zvaný někdy též ohnivý, vysloužil pojmenování Käferbohne a stal se postupně typickou štýrskou specialitou. Východoevropané fazol šarlatový překřtili na turecké boby.
Není fazol jako fazol
Původní rostlina kvetla jen šarlatově. V zahradách se jako okrasná liána s oblibou pěstuje dvoubarevný kultivar ´Bicolor´, který má tzv. křídla v květech bílá a pavézu šarlatově červenou. Odolnost fazolu šarlatového se osvědčila i při použití v extrémních podmínkách lodžií panelových domů. Jen je důležité půdu v truhlících pro jejich pěstování důkladně zásobit živinami a vydatně zalévat.
Fazol šarlatový se od nejrozšířenějšího fazolu obecného (Phaseolus vulgaris) liší nejen barvou květů, ale i způsobem klíčení. Zatímco fazol obecný klíčí nad povrchem (epigeické klíčení), u fazolu šarlatového se první listy (tzv. děložní) vyvíjejí už pod zemí (hypogeické klíčení).