tilandsie šedáTilandsie šedá (Tillandsia usneoides) ze všeho nejvíc připomíná jakési šedozelené přírodní střapaté závěsy. Ačkoli je tato rostlina známá jako španělský mech (Spanisch moss), ve Španělsku neroste a mezi mechy také nepatří. Nejvíce je rozšířena v pobřežním pásu na jihovýchodě Spojených států, zvlášť dobře se jí daří ve státě Lousiana. Nejčastěji ulpívá na letitých stromech – dubu viržinském (Quercus virginiana) a tisovci dvouřadém (Taxodium distichum). Není divu, že tyhle tajuplně působící scenérie si filmoví tvůrci rádi vybírají jako filmové kulisy. Za mechem ověšenými stromy totiž nemusí pouze do přírodních rezervací, ale stačí zajít na městský hřbitov či do parku se vzrostlými stromy.



Španělský mech je vidět nejen na stromech živých, ale i na mrtvých. Proto se někteří lidé obávají, že přítomnost rostlin stromům nesvědčí. Tilandisie šedá však, na rozdíl od našeho jmelí, není parazitní, ale epifitní rostlina. Patří tedy mezi takové organismy, které obvykle rostou na žijících rostlinách, ale vyživující se samostatně. Že ke svému životu španělský mech nečerpá výživu ze svého hostitele potvrzuje skutečnost, že často roste na plotech či sloupech elektrického vedení. Největšímu ohrožení jsou vystaveny tenké větve hostitelských stromů – ty by mohla poškodit váha mohutných trsů, zvlášť po dešti či při silnějším větru. "Závěsy" tilandsie šedé dosahují za příznivých podmínek délky až 25 metrů.

Použití tilandsie šedé

tilandsie šedé jako zahradní závěsyDíky obrovskému množství hmoty, které ve své domovině tilandsie šedá vytváří, ji lidé hojně využívají. Nezřídka končí v zahradním kompostu, jako krmivo hospodářských zvířat, používá se i jako třísky nebo součást bylinných přípravků či přízdoba květinových dekorací. V pouštních oblastech jihozápadních Spojených států našel španělský mech využití při výrobě jednoduchých odpařovacích chladičů, známých jako swamp cooler (swamp = bažina, cooler = chladič). Skutečnost, že tato rostlina hromadí těžké kovy, včetně rtuti, vedla vědce k jejímu využití při monitorování znečištění rtutí v městských oblastech.

K tradičním uživatelům tilandsie šedé patřili Indiáni. Z vláken rostliny pletli hrubé tkaniny a lana. Dobová vyobrazení dokládají, že ženy severoamerického indiánského kmene Timukuů, který sídlil v severní části Floridy, používaly tilandsie jako sukně.

Díky botanikovi Františku Polívkovi máme podrobné zprávy o využití těchto rostlin v 19. století. V knize Užitkové a pamětihodné rostliny cizích zemí (vyšla v roce 1908), najdeme tillandsii šedou v kapitole Rostliny skýtající materiál na různé výrobky tovarnické a řemeslné. Polívka uvádí, že "uschlé lodyhy tillandsie jsou v Americe všeobecně užívaným materialem na balení a vycpávání. Asi od 40 let přivážejí je také do Evropy a to obyčejně loupané, t. j. zbavené listů a svrchní pokožky, tak že se podobají hnědým nebo černým, lesklým vláknům, a jsouce při tom dosti pevné i pružné, připomínají žíně. Proto se také v obchodním světě nejčastěji pod jménem rostlinných žíní (franc. crin végetale) uvádějí. Upotřebuje se jich buď samotných nebo smíchaných s žíněmi koňskými a kravskými na vycpávání žíněnek, polštářů, pohovek a sedel. Do neloupaných vláken tillandsiových balí se sklo a porculán."

Ano, v dobách, kdy neexistovala žádná ochranná bublinková fólie (bubble wrap) byl španělský mech oblíbeným materiálem pro zasílání křehkých zásilek. Příprava rostliny pro další využití však byla poměrně zdlouhavá. Utržené rostliny se na šest až osm měsíců uložily do jam v zemi, kde vnější část rostliny shnila. Získaný materiál se pak v továrnách třídil, čistil a balil pro přepravu. Poslední továrna na zpracování španělského mechu skončila svůj provoz v roce 1958.