mangold je příbuzný řepyMangold (Beta vulgaris var. vulgaris) má i řadu lidových pojmenování. Některá z nich napovídají, odkud se k nám s největší pravděpodobností tato zelenina rozšířila: egyptský špenát, římská kapusta, římský špenát; další jsou pak zkomoleninami slova mangold: manhold, manholt. V neposlední řadě mangoldu lidé pro příbuzenství s řepou říkali stejně jako jí: cvikla.



Mangold jako alternativa špenátu

Mangold si své místo v našich zahradách i na talířích získává poněkud pomaleji než špenát. Přitom je ideální zeleninou pro období, kdy špenát sklízet nemůžeme. Špenátu totiž nesvědčí dlouhé dny a vysoké teploty (rychle vybíhá do květu).

Mezi další přednosti mangoldu patří skutečnost, že oproti špenátu obsahuje některé prvky a vitaminy navíc a zároveň je v něm méně kyseliny šťavelové, která brzdí vstřebávání vápníku do organismu. Zadržuje také méně dusičnanů než špenát. Abychom byli spravedliví, uveďme i nějakou nectnost této rostliny: za nevýhodu se považují projímavé účinky (při nadměrné konzumaci) a poměrně rychlé vadnutí sklizených listů.

Původ mangoldu

Mangold pochází patrně z jižní Evropy, ze Středozemí. Odtud pronikl někdy v 16. století i do ostatní Evropy. V zahradě můžete pěstovat mangold nejen samostatně, ale i na smíšených záhonech. Daří se mu vedle bylinek, například v sousedství máty, tymiánu, kopru nebo šalvěje. Dobře se na jednom prostoru snáší také s česnekem a cibulí.


pestrá paleta barev řapíků mangoldu

Pokud se poohlédnete po některé z odrůd s barevnými řapíky (i ten je vhodný ke konzumaci), pak můžete ze skupiny mangoldu udělat opticky velmi přitažlivou část zeleninové zahrady. Zvlášť pěkně se tyto rostliny vyjímají v sousedství lichořeřišnice, ozdobného zelí nebo bazalky s purpurovými listy.