Ostropestřec mariánský (Silybum marianum) je zmiňován ve všech významných herbářích od dob středověku. Stále častěji nachází využití také v moderním farmaceutickém průmyslu, využíván je také také v kosmetickém průmyslu a krmivářství.



Zvlášť velkou úctu má k této rostlině moderní medicína. A to pro schopnost stimulovat regeneraci jaterních buněk. Ostropstřec je nejužívanější léčivou bylinou při jaterních onemocněních. Komplex zdraví prospěšných látek, známý jako silymarin, zatím nikdo neumí získat jinak.

Ostropestřec: užitek od kořenů až po semena

Celá rostlina je jedlá a napomáhá trávení. Lidé ostropestřec pěstovali v zahradách jako zeleninu:

  • ostropestřec mariánský má bíle mramorované listymladé listy se používají do salátů či jako náhrada za špenát
  • mladé stonky je možné upravovali na způsob chřestu
  • kořeny se nechají přes noc namočené ve vodě, aby ztratily hořkost. Pak se mohou upravovat podobně jako černý kořen.
  • květní lůžka je možné připravit na způsob artyčoků
  • plody (semena) – jsou nejvýznamnější částí ostropestřece mariánského. Semena se pod vysokým tlakem lisují, aby se zbavila oleje, pak se suší a skladují pro další využití. Právě semena jsou zdrojem komplexu látek označovaných jako silymarin. Pražená semena se mohou použít také jako náhražka kávy.

Stále častěji bývá ostropestřec zmiňován jako perspektivní energetická bylina pro využívání biomasy jako obnovitelného zdroje energie. Díky bujnému růstu se v některých zemích rostlina používá i jako zelené hnojení. Při tomto způsobu užití však nenecháme rostliny vykvést.

Ostropestřec, Kardus Marie, ostropes i koření podjedové

Pod jmény Kardus Marie čili Ostropes představuje rostlinu ve svém Herbáři neboli bylináři Petr Ondřej Mathioli (1501 – 1577). Jeho popis je víc než výstižný:

"Tento kardus sluje česky ostropes; má listy veliké, tučné, po krajích vykrajované, opatřené ostrými trny nebo ostny a zkropené po celé ploše bílými skvrnami jako mlékem. Lodyha zvýši dvou až tří loket, časem také zvýši člověka, jest oblá, veskrze plná bodláčků a větevnatá;  všechny postranní ratolesti nesou ostré, pichlavé a okrouhlé, a jako růže červené, pěkné hlávky, opatřené se všech stran kolem do kola velikými, dlouhými a špičatými trny; v hlávkách leží dlouhé, hladké semeno, ukryté v bílém vlášení nebo chmýří, které se po dozrání rozletuje. Toto semeno podobá se semenu šafránu, jest však trochu menší, a sladší chuti. Mohutný kořen vězí hluboko v zemi a jest hořký.

Nachází se obyčejně v zahradách a obnovuje se každého roku ze svého semena, které na zem vypadává; ve Vlašsku roste všude planě. Kvete v červnu a červenci, v zimě hyne..."

ostropestřec mariánský zvládne i roli okrasné rostlinyJak napovídají časté změny českých názvů této rostliny, vypadá to, že jí botanici "nemohli přijít na jméno". Presl nejprve navrhl volčec blamatý (Presl 1819), následoval ostropestr obecný (Presl 1846), pak opět volčec blamatý (Opiz 1852) a bodlák volčec (Sloboda 1852). Název ostropestřec obecný prosazovali dva botanici (Čelakovský 1879, Polívka 1912), na konci 20. století se ustálil název ostropestřec mariánský (Dostál 1989, Kubát 2002).

Lidé si však rostlině říkali po svém: bejlí panny Marie, bodlák mariánský, bodlák Marie, bodlák ostrý, bodlák pestrý, jmelí panny Marie, kardus Marie, kotlačka, koření podjedové, ostropec, ostropes, podstřel, volčec.

Rodové jméno Silybum patrně vzniklo z řeckého "silybon" – střapec, podle tvaru a velikosti úboru. Druhové jméno vychází z legendy o bílém mramorování na listech, která praví, že když Panna Maria při útěku do Egypta kojila Ježíška, ukáplo na rostlinu, vypadající jako bodlák, několik kapek jejího mateřského mléka. Mléko se rozlilo po listech a od té doby má ostropestřec listy bíle mramorované...